Kolik sacharidů za hodinu při dlouhém výkonu
U delších závodů nerozhoduje, kolik sacharidů sníš, ale kolik jich stihne projít střevem do krve. A ta hranice je daná počtem přenašečů, ne vůlí ani tréninkem.
Strop jednoho sacharidu je 60 g za hodinu
Glukóza se vstřebává přenašečem SGLT1 a ten se nasytí zhruba při příjmu 60 g za hodinu, tedy jednom gramu za minutu. Víc glukózy, maltodextrinu nebo sacharózy už se nevstřebá — zůstane ve střevě a obvykle z toho jsou trávicí potíže.
Proto se dlouho doporučovalo 30 až 60 g za hodinu a bylo to považováno za fyzikální limit.
Fruktóza jde jinou cestou
Zlom přišel v roce 2004, kdy se ukázalo, že fruktóza používá úplně jiný přenašeč, GLUT5. Když se tedy zkombinuje glukóza nasycující SGLT1 s fruktózou, obě cesty běží souběžně a celkové využití vystoupá až na zhruba 90 g za hodinu.
Měřená rychlost spalování přijatých sacharidů vyšplhala na 1,75 g za minutu místo dřívějšího stropu 1 g za minutu. Nejlépe funguje poměr 2:1 glukóza (nebo maltodextrin) ku fruktóze — glukózová složka musí dodat kolem 60 g/h, fruktóza zbylých 30 g/h.
Kolik tedy podle délky zátěže
Praktické vodítko, jak ho shrnul Jeukendrup (Sports Medicine, 2014):
Do zhruba dvou hodin stačí kolem 30 g za hodinu a nezáleží na typu sacharidu. Mezi dvěma a dvěma a půl hodinami se vyplatí jít k 60 g/h, pořád stačí jeden zdroj. Nad 2,5 hodiny se teprve vyplatí směs s fruktózou a příjem až 90 g/h.
Dvě věci, na které se zapomíná
První: směs dává smysl jen tehdy, když skutečně jíš hodně. Při 40 g za hodinu je kombinovaný nápoj zbytečný, protože SGLT1 není ani nasycený.
Druhá: střevo se dá trénovat. Vysoký příjem během závodu se zkouší v tréninku, ne poprvé na startu — jinak je výsledkem nevolnost místo výkonu. Co pít a jíst při delších jednotkách rozebírá i článek o pití při dlouhém tréninku.